Formační deníček Naposledy a poprvé III: Ván oce Na jednu stranu jse m se na letošní Vánoce těšila podobně, jako kdysi dávno, když jsem byla ještě malá, na druhou jsem moc nestíhala vnímat, že už se opravdu blíží. Ono se totiž nejde netěšit , když celé ty čtyři týd ny předtí m člověk třikrát denně čte v breviáři něco o tom, jak se máme jása t a radovat, ž e spása je blízko, Pán přijde a vykoupí svůj lid, už přic hází Emanuel – Bůh s námi – a začíná svou vládu pokoje a vůbec, lidi, doteď to bylo všecko hrozné, ale ne bojte se, vysv obození z těch všech temnot a stesků je tu! Bylo to trochu podobné tomu, jak jsem se jako malá těšila na to, jaké Je žíšek donese dárky ... akorát teď jsem byla už velká a těšila jsem se na Ježíška :) A ne docházelo mi, že už je to opravdu tu, protože jsem pros tě žila vším tím, o čem jsem psala minule. Mezi odchodem z Valu a začátkem e xerci cií jsme sice měly pár dní volna, ale o iluzi, že během těch pár dní stihneme všechno, co jsme doteď nestihly, jsme přišly docela brzo :D Pak intenzivní čas exercicií ... a naje dnou bylo 23. prosince, bylo třeba na zdobi t stro meč ky naproti v klášteře, dořešit dárečky a přání (vzájemně si je vyrá bíme ... to byla taky kovbojka vymyslet, co by někdo s mojí šikovností mohl vytvořit :D ), do toho normální běh dne se všemi modlitbami ... a byl veče r a bylo ráno 24. prosince. To ráno začalo ranními chválami a mší svatou. Co vím, tak jedinou ranní široko daleko, ještě s adventními texty (protože Vánoce se začínají slavit přece a ž večer :) ). To mi teprve za čalo docházet, že jsou Vánoce a nejsem d oma. Teda vlastně jsem v novém doma. A bylo to ... smutné. Ale krásné. A ... vůbec , neměla jsem sílu nad tím nějak hlouběji bádat, protože jsme zdob ily stromeček u nás, sestra Emanuela zdobila kapli, uklízelo s e ... a už b yl čas jít na polední modlitbu a na oběd, p rotože v klášteře nikdo nepotřebuje vidět zla té prase. Měly jsme houbovou polévku a krupicovou kaši , pokud by někoho zajímalo, jak vypadá štědrovečerní klášterní oběd :D Pro mě s Eliškou to bylo poprvé, c o jsme po covidových měsících jedly pohromadě s osta tními sestrami. Odpoledne jsme ještě dotaho valy dárky , i když času už moc nazbyt nebylo. Ono se to nezdá, ale oběd po dvanácté hodině, člověk se zavykládá, d á si kafe ... a j sou dvě a o půl paté už začínaly nešpory. Ty už byly slavností ( jako každé nešpory večer před slavností nebo nedělí) a právě jimi nám vlastně začínaly Vánoce. Na jejich konci pokaždé nejmladší ze společenství přináší malého Ježíška z oltáře do betléma a vítá jej. Nejmlad ší věkově je Eliška, nejmladší „ služebně “ jsem já (přistěhovala jsem se o celých pět dní pozd ěji). Tak jsme si rozdělily role. Eliška přinesla Ježíška (a já šla s ní, aby se ani jedna z nás nebála) a společnými silami jsme Božskému Dít ěti řekly na uvítanou básničku, kterou jsem vym yslela (ne, není povinn é nic vymýšlet. Přišlo mi to jednodušší , jak něco duchaplného hledat :D) Pak byl prostor pro spontánní díky, chvály a prosby. Všechny sestry stály okolo jesliček a ... mě konečně došlo, že jsem opravdu op ravdic kou součástí téhle konkrétní řeholní rodiny a že je to n ádherné. K apra (teda filé, protože kapra by si ani jedna z nás dobrovolně ne vybrala :D) s bramborovým salátem jsme si daly v našem malém společenství na vilce. Ještě předtím ale oplatky s medem Ty jsme si ale předtím nejdřív vzájemně nabídly Formační deníček a kd yž jsme si lámaly kousek oplatku té druhé, přály jsme si k Vánocům. Taky moc krásná věc :) Dost času jsme měly i na rozbalení dárků a potěšení se z nich ... a pak už na půlnoční a „ ...nám, nám narodil se. “ I k dyž letos kvůli vl ádním opatřením jen nesměle. Vůbec ta půlnoční bez zpěvů a farníků by la zvláštní. Ale v tomhle slova smyslu jsme zvláštní a divné Ván oce měli všichni. A pak přišel Boží hod Vánoční, ranní chvály v naší malé kapli, snídaně, trocha času, mše svatá, oběd, poslední přípravy a balení ... a byl čas se jet zase po pár měsících ukázat domů. Vracely jsme se na Nový rok a před sebou jsme měly spoustu nových věcí. Blížil se totiž začátek nové etapy našeho (před)řeholního ži vota. A do toho nová práce a znova covid ... no, nenudíme se : ) A přesně proto píšu o tom, jaké byly naše Vánoce až na konci ledn a ... děcka, nevěřte tomu, že v klášteře se lidi jenom modlí a nic nedělají a mají furt s poustu času :D